Korely

Korely (rod Nymphicus)

Rod korel zahrnuje jeden jediný druh, jehož taxonomické zařazení je již po léta sporné. Díky svému štíhlému tělu a dlouhému kónickému ocasu byly korely v minulosti považovány za papoušky ploskoocasé. Kvůli jejich chocholce, chování a také vývoji mláďat v hnízdě však dnes přetrvává názor, že mají blíže k čeledi kakaduovitých (Cacatuidae), podčeleď korely (Nymphicinae). Toto stanovisko podporuje i žluté prachové peří, které je typickým znakem papoušků kakadu.

Znaky, velikost, váha

Přírodně zbarvené korely chocholaté jsou šedé a mají bílé střední a velké vnější loketní krovky. Čelo, přední strana lebky, obličej a hrdlo jsou zářivě žluté, skvrna na uších je oranžově červená. Zašpičatělá chocholka je tvořena šedými, bíle lemovanými pírky. Zobák je šedý, duhovka tmavě hnědá, nohy šedé. Samice jsou celkově bledší, zejména v oblasti hlavy, pírka na chocholce jsou jemně lemována bledě žlutým okrajem. Peří v zadní partii zad, spodní i vrchní ocasní pera a pírka na stehnech jsou lemována žlutavě bílou. Mláďata se podobají samicím. Mladí samci se však již vyznačují intenzivnějším zbarvením v obličeji a také výrazněji vybarvenou ušní skvrnou. Velikost: asi 32 cm Váha: 73 až 102 g (samečci) 78 až 100 g (samičky) Bez poddruhů.

Přirozená oblast výskytu, biotop, potrava

Korely jsou rozšířeny po celé centrální části australského kontinentu, zejména pak v otevřených oblastech s příležitostným výskytem stromů (často eukalyptů), nejčastěji v blízkosti vodních toků či sezónních zdrojů vody. Narazit na ně můžeme také na zemědělských půdách, pastvinách, stejně jako v zahradách a parcích. V některých regionech se natolik sžily s civilizací, že se živí téměř výhradně obilím z hospodářsky využívaných ploch. Jejich strava jinak sestává ze semen travin, keřů a stromů, plodů, bobulí a domníváme se, že i z hmyzu a larev. Ale jak už jsme zmínili, vyskytují-li se na zemědělsky využívaných plochách, je hlavní složkou potravy obilí, hlavně pšenice a čirok. Abychom zjistili, čemu dávají korely přednost, bylo provedeno několik průzkumů. Na různých místech byly zaznamenány různé výsledky. V Novém Jižním Walesu bylo prokázáno 29 druhů rostlin coby potravní složka, z nichž pouze pět korely požívaly ve významném množství.

Sociální organizace a rozmnožování

Korely chocholaté se vyskytují výhradně v hejnech o velikosti 50 a více kusů. Jen zřídka narazíme na pár. V rámci těchto skupin drží ptáci při sobě a ani po skončení hnízdění se od sebe páry neoddělují. Korely jsou mezi papoušky nomády. Za nepříznivých klimatických podmínek se stěhují do přívětivějších oblastí. Stále znovu tak osidlují nová území. Období hnízdění závisí na podnebí a dostatku potravy. V různých podnebných pásech tudíž hnízdí v jiných měsících. Hnízdní dutiny si staví v kmenech nebo větvích většinou odumřelých eukalyptů. Sousední hnízdo je jen velice zřídka blíže než 200 metrů. Dřív než dojde k samotné kopulaci a snůšce, cupitá sameček okolo samičky s lehce nadzvednutými křídly a vydává melodické zvuky. Na vejcích sedí samec i samice, a sice cca 21 dní. Mláďata vylétávají po 33 až 35 dnech. Ve stáří šesti měsíců se u samců vyvíjí zářivé zbarvení hlavy. O něco později dochází ke kompletnímu přepeření, při němž přichází o pruhovaná ocasní pera.

Všeobecná doporučení k chovu

První dovoz, ani první úspěšný odchov korel chocholatých prameny neuvádí. Roku 1845 se však již v Evropě prokazatelně vyskytovaly a kolem roku 1850 se pravděpodobně zdařil první odchov v Německu. Od té doby korely dominují ve voliérách či klecích milovníků papoušků, v nichž jsou zastoupeny ve skutečně hojném počtu. V průběhu chovu bylo šlechtěním vytvořeno mnoho variant odlišujících se velikostí, vahou i stavbou těla. Rozličné barevné mutace a první změny v chování, ve srovnání s papoušky ve volné přírodě, svědčí o tom, že korela chocholatá patří společně se zebřičkou pestrou, kanárem a andulkou vlnkovanou k druhům, které prošly v lidské péči nejdelší domestikací.

Chov korel probíhá bezproblémově jak v klecích, tak voliérách, v párech či větších skupinách, společně s andulkami, rýžovníky nebo amadinou diamantovou (Staganopleura guttata). Korely jsou velice odolné i vůči špatnému počasí, také nemocem podléhají velmi zřídka. Přesto by měly mít k dispozici prostor chráněný před mrazem. Kdo by se chtěl zabývat studiem jejich chování, měl by si pořídit skupinu složenou z několika párů. Bude pak moci pozorovat jejich vzájemné chování, drobné hašteření se sousedy, později vylétávání mladých ptáků z hnízda a jejich zařazení do skupiny. Při rozhodování zda chovat korely, bychom měli brát ohled na sousedy. Korely se totiž projevují dost pronikavými zvuky. K úspěšnému odchovu potřebují ať už vertikální nebo horizontální hnízdní budku (20 x 20 x 30 cm). Samice snáší průměrně čtyři až pět vajec o průměrné velikosti 25,3 x 20,2 mm. V sezení se po dobu 18 dnů střídá se samcem, který sedí na snůšce zpravidla mezi 6. a 14. hodinou. Mezi papoušky je toto chování ojedinělé a posouvá tak korely do větší blízkosti kakaduovitých, u kterých je "střídavá péče" běžná. Za přibližně 33 dní opouští mláďata hnízdo. Za krátkou dobu se již učí vyloupávat semena. Nejprve si s nimi spíše jen pohrávají, ale za dva týdny po vylétnutí už jsou schopna živit se sama. Ve dvou měsících začínají samečci vydávat jakýsi druh zpěvu, který se postupem času čím dál více podobá vábivým zvukům, vydávaným při námluvách. Pohlavní dospělosti dosahují v osmi či devíti měsících. S rozmnožováním bychom však měli začít až ve stáří jednoho roku, kdy jsou kompletně přepeření a dorostlí.